Mladějov – Blosdorf 2005

Nějak mě nenapadá jak vlastně začít, kromě obligátního, že jsem se na tuhle akci hrozně těšil :). Snad to bude tím, že se těším na všechny akce, jinak bych na ně nejezdil. Letos se nám podařilo třem (já, Adam, Nezmar) mít volno i v pátek pře akcí a mohli jsme se tedy do Mladějova přepravovat vojenským ešalonem z Hradce. Je to docela zážitek, vidět celý vagón CK pěšáků! V Mladějově nás měl podle dispozic očekávat připravený nepřítel a neměl dát nádraží Českých drah zadarmo. Civilní cestující v motoráčku (dráha ho kvůli nám zpozdila, abysme stihli přestoupit) nedůvěřivě sledovali naše přípravy na očekávanou bitvičku. Někteří nápadně zbledli a ztichli...
V Mladějově jsem se vyhrnuli z vlaku, prošťárali kde co v očekávání důmyslné léčky, ale nepřítel nikde. Za použití nedobové komunikační techniky (mobil) bylo zjištěno, že se nepřítel opozdil a hnije ještě někde na trati (válka je chaotický podnik). Usoudili jsme tedy, že to, že se nepřítel nedostavil, znamená, že vlastně prohrál (kontumačně) a že tedy nic nebrání oslavit další slavné vítězství rakouského pěšáka. V táboře jeden skromný nejmenovaný infanterista (tedy já) poukázal na zjevné výhory dřevěné nádražní budky úzkokolejky a navrhl, že ji zabavíme namísto stanů, které sebou nemáme, na nocleh. Po vyřešení této nezbytné otázky jsme se už mohli věnovat obvyklému programu, tedy klábosení, popíjení, spánku, pokusu o návštěvu divadelního představení, ochutnávání rumu atd. Někdy vprostřed tohoto programu dorazil motorizovaný zbytek výpravy.
Ráno pršelo. Nejdřív málo, pak víc, pak hodně, pak zas míň a víc a všude se začalo objevovat dobové bláto. Zaregistrovali jsme se, vyklidili budku, která se změnila na prodejnu suvenýrů a odešli snídat, moknout a cvičit (mě se chyt hexenšůs – začíná z toho být protivná tradice, ale tentokrát jsem měl oproti loňsku brufen). Nástup k odchodu na pietní akt lijavec vyplašil, počasí se dočasně umoudřilo. Pochod k pomníku byl super (nudle pochodujícího vojska je rok od roku delší a na novém asfaltu to krásně znělo). Vlastní pieta byla také akorát – nikterak přehnaně dlouhá. Hlavní řečník (pan starosta?) by však měl brát hodiny rétoriky u Následníka trůnu Habsburského, který promluvil tak dovedně nahlas, že ho slyšeli všichni. Po návratu do tábora zas začalo pršet. Odebrali jsme se tedy do rohu velkého jídelního stanu, kde jsem se zřítil na zem a čekal, až konečně spořádané brufeny umrtví záda. Do bitvy bylo volno, počasí se pomaloučku umoudřovalo, organizátoři začátek ještě kvůli počasí posunuli, tak jsme kšeftovali, plkali, jedli, pili.... (Nezmar zažil sváteční okamžik, neboť si pečlivě zdokumentoval vojáka, který byl na rozdíl od něj zcela sťatý a neschopný jakéhokoli pohybu. Vcelku střízlivý Néza fotografující ožralu, to se hned tak nevidí ). Nafasovali jsme krmení pro kulomet, napáskovali, Néza se postrojil do plamenometu (bohužel jsem nesehnal ceduli „pečení Rusové kus 50 Kč“, kterou jsem mu chtěl dát na záda :) a vyrazili na pozice – připadla nám důležitá úloha rozpoutat boj. Protože mašinky trpěly žízní, využili jsme neplánovaný odklad k posílení opevnění, lepší domluvě s nepřítelem a k výměně některých životních zkušeností. Bagr rozdělil oddíl na skupinu kulometu, plamenometu a vlastní pěchotu, které měly operovat v rámci vydaných dispozic víceméně samostatně. Selanku ukončil neodbytný létající aparát, který na nás neustále nalétával a když jsme se urputně bránili, rozstřílel aspoň vlastní vlak. Kolega to okomentoval tak, že je to vlastně v pořádku, neb ešalon byl bolševickej a letadlo francouské. (Válka je chaotický podnik:). Jen jsme zaplašili jakž takž letadlo, objevila se ruská jízdní hlídka a po ní vzápětí ruský ešalon. Kryti kouřem z dělostřeleckého přepadu jsme zaujali předsunutou pozici přímo proti Rusům vystupujícím z vlaku. Podporoval je kulomet a zas to neodbytný letadlo. Přesila nás sráží zpět do výchozí pozice, plamenometník mezitím zadržuje druhou vysazenou skupinu Rusů a legionářů. Přesila je veliká a vyhánějí nás i přes urputnou Obelixovu kulometnou palbu i z tohoto postavení. Konečně dorážejí rakouské posily s obrněným automobilem a německý ešalon, který pomáhá zastavit ruský nápor. 60 nábojů ze sumek je skoro pryč. Dostáváme se Rusům (nebo legionářům) do boku.. Jsem jim skorem za zadkem a protože jsem krytej překážkou neviděj mě. Houknu na ně „Jste mrtví.“ Všimnou si mě, střílím, jeden padá a pak umírám já (s jednorankou proti čtyřem, to byl ale blbej nápad). Aspoň koukám po bojišti, jak jsme na tom. Plamenometník s pomocníkem mrtví, kulometníkova skupina to má taky za sebou. Fronta se přeze mě převalila a pak se vrací zpět. Ujímá se mě zdravotník, ováže mi hlavu, bere pušku a recykluje mě zpět ke svým. Cestou mu pomáhá další, je ale Rusy zastřelen. Zbytek Bosňáků tvoří záložní linii. Prohrabu kapsy, vyšťourám 20 záložních patron a jsem zase redy. Rusové dostávají na frak. Radek vysílá Adama k padlému plamenometníkovi, aby vyzvěděl, jak je na tom a případně ho oživil pro další boj. Jeden z posledních Ruských útoků ho zahání nazpět. Útok pomáhá zastavit i obrněný automobil. Zbytek Rusů a legionářů je zcela obklíčen, odmítá se vzdát a vrhá se do sebevražedného útoku. Jsou zcela rozprášeni, zajatců je jen pár. Ukázka končí, nastupujeme na defilírku před divákama a pak na závěrečný nástup. Předávají se odměny za bitvu (1. díl Encyklopedie pro milovníky Švejka), nalezená výstroj, fotoaprát (ten se nejdřív hledá, pak je nalezen a hledá se majitel).
Sundaváme telata a jdem na vláček na bitvičku do lesa. Jelikož jsme vypotřebovali téměř všechnu vlastní i dotovanou munici v hlavní bitvě, nyní jsme se stali poslední zálohou a hlídači vlaku – takoví uniformovaní výletníci. Boj obstarali ostatní. Po návratu zpět balíme výzbroj, většina se jde bavit, já, protože se záda ve vlaku zase ozvaly, využívám toho, že Radek jede domů, balíme plamenomet a vyrážíme na Prahu. Z loňského večerního programu si nepamatuju nic pro opilost (pokoušel jsem se přepít hexenšůs – úspěšně), tenhle jsem taky propás (taky pro hexenšůs) – doufám, že příští rok tuhle hloupou skorotradici zlomím.
Jinak to bylo i přes zlobivé počasí super.


Michal Exner
infanterista BHJR1