Caporetto 1917 (tentokrát 8.-9.10.2004 v Třemošné u Plzně)

Na tuhle akci jsem se výjimečně těšil, slyšel jsem výborné historky o minulém ročníku, a pak taky jsem si říkal, že jsem se snad něco trochu už naučil, a tedy bych nemusel být za toho, který nejvíc pomrví.
To, že odjezd pozdržela totálně zasekaná Praha se ukázalo nakonec býti přínosem, neboť Jaroušek si při čekání na Marcela vzpomněl, co všechno zapomněl a pomocí telefonu část z toho vyžebral na Bagrovi, který na nás čekal doma. Díky velikosti a spolehlivosti Tranzita cesta proběhla naprosto luxusně (pokud nepočítám menší okružní jízdu kolem Plzeňského pivovaru, způsobenou z větší části důmyslným dopravním značením).
V Třemošné jsme objevili nádraží (orientační bod podle pozvánky), ale nikoho uniformovaného, kdo by nás nasměroval ke škole. Dotaz v nádražní budově jsme zavrhli. Ne že bychom něco měli proti pracovníkům místního nádraží, ale poněkud nás vyděsila poslední reklamní kampaň Česko Slovenských Státních Drah, které poté co zjistily, že jeden jejich mašínenfýrer si myslí že myslí, polepili plakátem s jeho vyžehleným ksichtem a informací, že si na něj máme dát bacha, že si myslí že myslí, a že má asi málo peněz, protože je asociál, celou republiku. (Později jsem zjistil, že dráhu v místě provozuje jiná firma - ČD - ale na zjišťování takovéhoto detailu prostě v pátek nebyl čas). Vyrazili jsme tedy nazdařbůch Třemošnou, že školu třeba najdeme. Našli jsme pumpu s ochotnou obsluhou, která dokázala Marcela nasměrovat správným směrem. Teda až po té, co několikráte zdůraznil, že není místní, že to tu vůbec nezná, a že místní pamětihodnosti mu teda k orientaci nepomůžou (ale i tak díky, v Žatci mě třeba zapřeli střelnici, tvrdili, že v Žatci nikdy žádná střelnice nebyla, a že tam nebyla nikdy ani cihelna ve které by ta střelnice podle mě měla být, a že vůbec už v Žatci nejsou žádné zahrádkářské kolonie, u kterých by měla být ta cihelna a že to musej vědět líp jak já, neb tu žijou už 40 let. V tom se naštěstí ozvala tlumená rána, já se líp rozhlédl a uviděl ca 300 metrů něco, co by mohl být komín staré cihelny, po ujití asi 150 metrů narazil na začátek zahrádek a veden výstřely posléze našel i tu neexistující střelnici (která na svém místě stála teprve 20 let)).
Ubytování v tělocvičně bylo super, teplo, sucho, sprchy, WC, co si přát víc? Doufám, že nás tam uvidí rádi i příště, přece jenom se natahalo nějaké bláto. Rozbalili jsme ležení a vydali se hledat tábor, který jsme pak i poměrně snadno u nádraží podle vydávaného hluku našli (až na Marcela, musel ještě někam odvézt bráchu). Program v táboře byl standardní - tedy přivítání se s ostatními podobně postiženými jedinci jako jsme my, pivko, káva ...... Protože se už silně připozdívalo, a improvizovaná hospoda byla narvaná, rozhodli jsme se, že využijeme nadstandardně luxusní ubytování, a že si v separé popijeme v klidu několik oblíbených long drinků (kola s tuzemským rumem). Ráno nebylo kruté, ale brzké, protože pár lidí nechalo zapnuté mobily, a ty zvonily, zvonily a zvonily.
Tedy jsme vstali, oblékli se do polního, vybalili zbraně a krátce podebatovali nad tím, kolik máme patron a co z toho sebou vezmeme. Nakonec jsme si vzali jen pár nábojů pro sichr s tím, že náboje by se přece měly nafasovat podle pozvánky před bitvou, tak kdo by se s nimi zbytečně tahal (což se později ukázalo jako chyba). Cestu do tábora (již ve tvaru) nám velící Leutnant převlečený za Feldwebela zpestřil toho dne prvním povelem Laufschritt!! okořeněným překonáním potoka (do něj jsem se pečlivě zasadil tak, že mi nateklo do boty, protože jsem kvůlivá plevelu neodhadl, kde vlasně koryto je). V táboře jsme se zaregistrovali, ubezpečili o programu, o tom že budou náboje i kulomety (prý dodá armáda, která to na 120% slíbila), nafasovali stravu - polívku, která na první pohled vypadala jak bojový prostředek kuchaře Jurajdy, ale byla překvapivě dobrá a kterou šílený kuchař Prcek štědře rozdával v ohromných porcích do libovolných přinesených nádob (ešusy, kelímky, helmy atd.). Po exkurzi zákopů (fakt moc pěkný, včetně drátěných zátarasů, střílen, krve, kostí a vnitřností super), brífingu na kterém byl detailně probrán plán bitvy, určeno kdo kam patří, určeni velitelé a rakouská strana důrazně poprošena aby si nepřítele šetřila, se našemu velícímu zřejmě při pohledu na nás zdálo, že nám chybí disciplína. A protože není horší věci, než voják bez disciplíny, rozhodl se, že si disciplínu musíme najít. Za tímto účelem jsme hojně vykonávali povel Laufschritt (to aby jsme disciplínu doběhli) Kniet (to aby jsme ji našli, kdyby byla spadlá na zem) a Nieder (rytím nosem v zemi jsme detailně prozkoumávali obzvláště nadějná místa). Někdy při vykonávání této bohulibé činnosti (přidalo se k nám i několik dalších dobrovolníků, asi si mysleli, že na zemi hledáme něco obzvláště vzácného a chtěli se také přiživit) jsme se dozvěděli, že slíbená parní mašinka samou radostí z toho, že si zase někam vyjede, vyskočila kolečkama z kolejí a že její nasazení nazpět nějakou dobu potrvá....
Po obědě (variace na téma guláš z masa, brambor a zelí, vařeno v polní kuchyni a povedl se - mě chutnal), nás velitel nenechal moc odpočívat a opět jsme se detailně seznamovali s jednotlivými stébly trávy na louce. Nacvičili jsme si nový povel - Hurá ( běžíte s šíleným výrazem dopředu, co potkáte tak zašlápnete nebo rozbijete a to tak dlouho, než vás pohůnci z Bohnic chytnou do sítě, nepadnete, není konec války, nebo se neozve povel Halt! ), cestou jsme přešli přes nějakou skupinku v moderních maskovacích oděvech, která na nás paralyzovaně hleděla. To už ale byly tři hodiny a měl přiject opožděný vlak s uzdravenou mašinkou, odebrali jsme se na nádraží, abychom nezmeškali odjezd. Začal jsem se nervózně poohlížet po nábojích, ale naše armáda (ta současná - tedy AĆR) se slíbenými zásobami nikde. Z hlášení nádražního rozhlasu jsme se navíc dozvěděli, že cesta vlakem se pro zpoždění nekoná a několik výbuchů nás utvrdilo v tom, že plán je v háji a ukázka právě začíná - válka je holt chaotický podnik. Přes diváctvo jsme se propasírovali do zákopů, ani jsme si je moc neužili a už nás z nich vyhodili. Jaroušek padl po prvním kroku. Boj nám poněkud ztěžoval nedostatek nábojů (měli jsme jich ca 10 na jednoho), Jarouškova zaseklá puška (obživl díky naší péči, kterou jsme mu věnovali poté co byl náš útok odražen) a absence kulometů. Když ni zbýval jediný náboj a ještě se mi kousla puška, podařilo se konečně legionářské zákopy dobít. Akorát když jsme byli nastoupeni a velitel se nás chystal určitě pochválit, legionáři se ve skrytu zformovali a zaútočili. Zas jsem se válel po zemi..... Tentokrát to už ale žádní legionáři nepřežili ve stavu, že by se mohli o něco pokusit, zformovali jsme se a byla děkovačka. Následoval obvyklý bod programu - dětičky sbírající použitou i nepoužitou munici..... Vojsku byl dán čas na konsolidaci, povyprávění dojmů a po odjezdu vlaku s většinou diváků následovalo v klidu stužkování. Pak odchod do školy, převléknutí se do vycházkového a návrat zpět. U tělocvičny došlo k následující veselé příhodě: Před zavřenými vchodovými dveřmi postávala skupinka sportsmenů s míčema a nevraživě na nás civěli, když jsme šli dovnitř. Akorát, když jsem si strkal věci do rance, přišel kolega pomenší postavy ze spřátelené jednotky a prorokoval strkanice se sportsmeny, že na něho měli hemzy, kdy vypadnem a tak. Načež jsem se odebral pře dveře, zavřel jsem je a sportsmenům nahlas a pomalu přečetl informaci na nich výrazně uvedenou, tedy, že tělocvična není 8. a 9. 10. 2004 v provozu. Se sportsmeny to ani nehlo, a furt nevražive civěli. Pokračoval jsem tedy v podávání informací tím, že jsem jim prozradil, že dnes je 9.10.2004. Na to nejstarší sportsmen vyšuměl: No to je dobrý a kvůli tomu tady čekáme už dvě hodiny! a odešel explodovat kamsi do bezpečného prostoru. Ostatní se schlípe odšourali za ním. Jejich naštvané výrazy mě budou bavit ještě hodně dlouho.
V táboře jsme opožděně předali putovní pohár za fotbalový mač na Hradci, čímž jsme dekorované přivedli skoro k slzám a k vypití menšího kýble kořalky. Pokračovalo obvyklá zábava, a když se okolí stalo vzhledem k létajícím a vybuchujícím granátům nevhodné pro důstojný a poklidný rozhovor, rozhodli jsme se odebrat do restaurace. Tu bohužel už okupovali legionáři. Dokoupili jsme tedy zásoby a pokračovali v našem separé z pátku. Večer to byl nad očekávání fajn, nikdo nás nerušil, nemuseli jsme se s nikým přeřvávat, prostě pohoda. Dál se už nic zvláštního nestalo, jen jsme se vyspali, sbalili a jeli domů.

Závěrem bych si dovolil malé hodnocení: velké mínus bylo zpoždění vlaku, které nabouralo celý program ukázky. To však nešlo nikterak ovlivnit, prostě se stalo. Velký černý puntík má u mě AČR, která nedodala slíbené. Je to holt stále socialistický bordelářský podnik, na který se nedá spoléhat. Kulomety tvrdí muziku - bez nich to skoro nejde. Výborný byly granáty - poprvé jsem je viděl v takovém množství a pěkně udělané. Asi bychom se mohli inspirovat ( jen se je musíme naučit házet, když to granátník neumí a hází je dva metry před sebe, je to blbé). Náboje - chce to mít vlastní a nespoléhat se na fasování . Asi by bylo dobrý, kdyby velitel výpravy měl jednu dvě krabky z klubových zásob pro toho, kdo nic nemá a mohl by si od něj zakoupit. Dál to chce podtele a ty svoje patrony v něm nosit. Když se pak nafasuje dobře, když ne tak taky dobře. Co se mi nelíbilo bylo poukázkové blbnutí granátníků - hod granátem na záda, nebo přivázání granátku k ruce, eventuelně umístění granátu pod auto (to vše ve stavu nestřízlivém) nepatři mezi zábavy, kterých se musím za každou cenu zúčastnit. Akce se mi jako celek líbila, doufám, že bude i příští rok, a že se povede i vlak a že třeba bude i nějaký další kulomet s dostatkem nábojů.
PS ( pro ty co tam byli) ty brufeny jsem snědl za celý den jen čtyři, tři jsem našel vysypané v kapse.



Michal Exner infanterista BHJR 1

foto: Martina Slavíková - k dispozici ve fotogalerii